Písemnosti úředního charakteru (diplomatika – věda o úředních písemnostech). V nejstarší době (10.–13. stol.) je lze rozdělit na samostatné písemnosti (pergamenové, papírové) a veřejné knihy. Diplomatické písemnosti nejstarší doby jsou převážně uloženy v archivech, mnohé z nich zpřístupňují ↗edice diplomatického materiálu.

Typy samostatných diplomatických písemností nejstarší doby se od sebe příliš neliší vizuálně, rozdělují se podle právně-obsahového hlediska do několika typů:

Akt je neověřené písemné svědectví bez právní platnosti o předchozích právních jednáních (zápis pro paměť). Akty zpravidla stojí na počátku vývoje písemného právního pořizování, kdy předcházejí používání listin n. se vyskytují současně s nimi v prvních fázích jejich užívání. V č. zemích jsou doloženy z 12. stol.

Listina je písemnost sestavená podle dobových pravidel a forem, která podává svědectví o právním činu. Termín „listina“ byl uměle vytvořen F. Palackým. Stará č. pro tyto písemnosti užívala označení „list“ + adjektivum (list věnný, list posélací atd.).

Mandát je písemnost obsahující příkaz.

List je písemnost přinášející pouhé sdělení bez právního obsahu.

Od 14. stol. se již mezi nimi rozlišuje i podle formálních hledisek a různé druhy písemností získávají ustálený vzhled a speciální názvy (diplom, majestát, patent, list posélací, dekret apod.).

Veřejné knihy jsou knihy vedené u úřadů a určené pro zapisování údajů pro potřebu veřejnosti. Vedení u úřadů zajišťuje zápisům právní závaznost, čímž je zajištěna nezpochybnitelnost právního pořízení. Nahrazují tak samostatné listiny. Ze středověku se dochovalo několik jejich druhů.

Pro sledování vývoje č. mají jaz. doklady v písemnostech diplomatické povahy tu přednost, že jsou zpravidla fixovány datem. Svědky č. předliterární jazykové situace jsou v nich většinou vlastní jména osob (↗oficiální osobní jméno) n. lokalit (↗vlastní jméno místní, ↗pomístní jméno), případně omezený počet právních termínů. Typickým příkladem jsou např. různé donace učiněné šlechtici ve prospěch některé církevní instituce n. konfirmace majetků klášterů od papeže či panovníka. Tyto listiny mohou obsahovat dokonce obsáhlé výčty vesnic. Názvy mnohých lokalit nejsou latinizovány, nýbrž jsou uvedeny v dobové č. podobě (Biscupici, tj. dnešní obec Biskupice). Doklady jsou obvykle časově fixovány datem listiny, avšak některé z těchto písemností vznikly později než v době, do níž se svou datací hlásí (jsou padělané). Nemusejí tedy přinášet doklad č. slova koherentní k datu listiny. Proto je nutné se pro nejstarší dobu bezpodmínečně opírat o kritickou edici nejstaršího diplomatického materiálu (✍CDB I, 1907; ✍CDB II, 1912; ✍CDB III, 1, 1942; ✍CDB III, 2, 1962; ✍CDB IV, 1, 1965; ✍CDB IV, 2, 1965; ✍CDB V, 1, 1974; ✍CDB V, 2, 1981; ✍CDB V, 3, 1982; ✍CDB V, 4, 1993; ✍CDB VI, 2006), kde je ke každému takovému kusu podáno obšírné vysvětlení důvodů, proč je posunuto její datování a do jaké doby. Někdy jsou ovšem č. tvary lokalit v jinak lat. listinách zkomoleny. Dochází k tomu tehdy, když písař listiny byl cizího původu a nepodařilo se mu foneticky zachytit správný tvar (psal podle sluchu, neměl oporu ve fixované podobě jména). Typické je to pro prostředí církevních, zvláště rytířských, řádů, kde lze předpokládat mezinárodní rotující společnost. Doklady i se spojením několika slov přinášejí listiny vzniklé z hraničních sporů, v nichž se vytyčuje vyjmenování průběhu hranice mezi dvěma subjekty (Na wrch Malineho). Izolované právní termíny (v nom.) lze v lat. listinách nalézt v textu (např. „in comparticipes, videlicet na spoleczniky, in unionem veram, na spolek“) n. za obratem: vulgo (Bohemice) dicitur/nuncupatur.

První česky psané věty či souvětí obsahuje tzv. listina kapituly litoměřické. Tento název je ovšem nepřesný, protože písemnost obsahuje poznamenání darů, které byly učiněny ve prospěch této církevní instituce. Byly připisovány postupně a pokračují i na zadní straně, což je u písemnosti označované za listinu nemožné. Zdání, že jde o listinu, měla podepřít později přivěšená pečeť – pro zvyklosti doby vlády knížete Spytihněva je ale obvyklé přitiskovat pečeť, jak plyne ze srovnání s blízkým říšským prostředím, protože z domácího prostředí nemáme žádnou písemnost z této doby doloženu. Současným bádáním je považována za aktový záznam pro podporu paměti litoměřické kapituly. Akt je nedatovaný a původně se jeho vznik kladl do druhé poloviny 11. stol. (✍Friedrich, 1901) podle let panování knížete Spytihněva II. (1055–1061), jenž se připomíná jako první donátor. O pravost písemnosti i o její dataci se vedly spory. Významným argumentem pro pozdější vznik písemnosti se stal termín terrena negotia, jenž byl dříve vykládán jako imunita. Ta je však pro 11. stol. ještě nemyslitelná. Výkladem termínu jako prosté zemědělské práce byl sice tento argument odstraněn, ale zase byl v textu nalezen Blag comes (tj. Blag hrabě), který je z jiných pramenů doložen prokazatelně v druhé polovině 12. stol. Podle písma lze tento akt datovat buď do konce 12. stol. (✍Kristen, 1961), n. do počátku 13. stol. (✍Šebánek, 1956). Č. psaný zápis, který je na samém konci textu (na rubní straně pergamenu), tedy musí být z této doby. Vzhledem k nejednoznačné grafice není ve znění přípisku jednoty, srov. např.:

1. Transliterace podle ✍CDB I (1907:59–60):

Litera ę původně označovala v lat. textech ↗diftong ae, později, v době vyhotovení přípisku je už jen zdobným prvkem náhodně používaným namísto e. V CDB se při transliteraci nerozlišuje s a ſ a jednotlivá slova se od sebe důsledně oddělují.

2. Transliterace podle ✍Havránka (1980:27–28):

Transkripce podle ✍Havránka (1980:27–28):

3. Transkripce podle ✍Komárka (2012:16):

Viz též ↗raná stará čeština, ↗edice diplomatického materiálu, ↗primitivní pravopis.

Z hlediska ↗toponomastiky je zajímavá také nedatovaná listina olomouckého biskupa Jindřicha Zdíka, v níž vydavatel mimo jiné také vypočítává statky olomoucké kapituly na Moravě. Závěrečná část jinak lat. textu přináší hromadně místní jména velkého množství moravských lokalit ve stč. podobě. Skutečnost, že většina z nich je zde uvedena poprvé, zvyšuje význam této listiny. Vznik této písemnosti se podle nových výzkumů spojuje s lety 1141–1142 (✍Bistřický, 1980).

Další hromadné soubory ↗toponym z č. zemí přinášejí ve 12. a 13. stol. konfirmační listiny, které potvrzují majetkovou držbu církevních institucí, zejména nejstarších domácích klášterů. Měly sloužit především jako ochrana klášterního majetku v případných sporech, zejména před nároky šlechticů. Ti v té době mnohdy nepovažovali své donace ve prospěch církevních institucí za definitivní a později si na ně činili nárok. Konfirmace souborně vyjmenovávají lokality v držení kláštera. Vznikaly zejména na papežském dvoře a jejich písaři byli cizinci, což mnohdy ovlivnilo ortografii toponym ve smyslu jejich zkomolení.

První česky psaná listina se v listinném materiálu objevuje poměrně pozdě. Do latinsky psaných písemností proniká z národních jazyků nejprve němčina (1285), s příchodem Lucemburků také francouzština. První česky psaná listina se dochovala teprve až z 27. prosince 1370. Pochází ze šlechtického prostředí, vydal ji měšťan Nového Města pražského (Petr Naumburger) pro Bočka z Kunštátu, na jehož žádost byla zřejmě zvolena č. Právnický obsah písemnosti je tu zvládnut s obtížemi, což dokládá, že se jednalo pravděpodobně o jedno z prvních použití domácího jazyka (nehledě na předpokládané ztráty). Z celých 70. let je totiž dochováno pouze šest č. psaných písemností. Č. v písemnostech královské kanceláře je ještě mladší, první doklad pochází z roku 1394. Nejstarší česky psanou listinu edičně zpřístupnil ✍Sedláček (1887:517–520), pomůckou při orientaci po česky psaném listinném materiálu na č. území je vícedílný soupis (✍Beneš & Beránek ad., 1974).